1. kapitola - Unikání

Křičet je někdy zbytečné.

Přesto mi z úst unikl hlasitý výkřik. Nebyl to křik strachu. Ne, ani trochu jsem se nebála. S opovržením jsem tomu čelila; propalovala to na místě svýma očima plných nenávisti. Nyní se mi ústa stáhla bolestí. Nátlak v mé hlavě stále sílil a já cítila, že mnou prostupuje jakási energie, která mi působí tu palčivou bolest.

Visela jsem ve vzduchu; někdo mě držel pod krkem, ale hrdlo jako bych měla stále volné. Snažila jsem se v sobě najít trochu síly, abych svým vlastním vědomím odrazila ty útoky v mé hlavě. Ale nebyla jsem dost silná. Čím více jsem se snažila, tím větší nátlak to byl. A bylo to čím dál nepříjemnější.

  „Neboj se, za chvíli to skončí,“ promluvil ženský hlas. Patřil té osobě, co mi svírala ruce pod krkem.

Neviděla jsem ji. Oči se mi podivně zakalily a já viděla pouze obrys postavy. Elegantní postava jisté dámy. Zřejmě dost silné na to, aby mě bez jediné známky námahy držela ve vzduchu.

A pak se mi začalo vše vyjasňovat. Uviděla jsem její oči, tak známé; ale nemohla jsem si za boha vzpomenout, odkud je znám.

  „Ty…“ přecedila jsem přidušeně skrz zuby. Hrdlo jsem měla sice volné, ale dost těžko šlo takhle mluvit.

Náhle byl klid. Naposledy mi po celém těle projela štiplavá bolest. Žena ke mně vztáhla ruku, jako by mě chtěla pohladit po bříšku. A pak mi vrazila ruku do hrudi a vyrvala mé srdce. Ještě jsem stihla zahlédnout její nespokojený pohled na můj chladný orgán.

S trhnutím jsem se probudila. Zase ten stejný sen. V posledním týdnu se mi nezdá nic jiného. Posadila jsem se. Dýchala jsem přerývavě. Náhle jsem uvědomila: Kde to jsem? Rozhlédla jsem se. Věci byly poházené. Všechno mé oblečení bylo rozeseto různě po pokoji. Malý prádelník vedle postele měl vytahané šuplíky; byl prázdný. Byla jsem zmatená.

Zvedla jsem se a zamířila si to do malé místnosti, která se horko těžko dala nazývat koupelnou. Slabší povahy by z tohoto možná vyklopili svůj obsah žaludku ven.

Špinavá vana, která se nejspíš nejméně sto let nemyla. Na jejím okraji leželo letité mýdlo, vysušené z nepoužívání, na němž si lebedilo pár hmyzích rodinek. O záchodu ani nemluvě. Skutečně jsem neměla odvahu zvednout prkýnko a podívat se, co se skrývá uvnitř za překvapení. V rohách místnosti se ukrývali švábi a nebáli se prozkoumat i jiná místa. V zašmudlaném zrcadle nad umyvadlem jsem byla sotva vidět. Otočila jsem kohoutkem ve snaze trochu se opláchnout. Okamžitě jsem si to rozmyslela, když nejprve vypadlo pár larv, a pak tenkým čúrkem začala téct odporně rezavá voda.

Vrátila jsem se zpátky k posteli. Zjistila jsem, že jiné místnosti tu vlastně ani nejsou. Pak jsem si konečně uvědomila, co se děje. Vše mi připadalo, jak z nějakého děsivého filmu. Přiložila jsem ruku k hrudi. Nic se nedělo. Marně jsem se snažila nahmatat tlukot vlastního srdce. Ale dočkala jsem se jen nepatrné odezvy. Krev mi v žilách sice kolovala, ale cítila jsem, jak líně se pohybuje. Jako kdyby ji k tomu nic nenutilo, jako by to nebylo vůbec zapotřebí. Vzduch mi létal plícemi sem a tam, ale nikdy nepřišla ta úleva z dostání kyslíku. V břiše mi zaškrundalo a já popadla sušenky z nočního stolku, které jsem si já přinesla. Na jazyku jsem sice cítila jejich chuť, ale nebyla pro mne dostačující. Krom toho, že sušenky propadli trávicí soustavou bez jediné reakce mého organismu. Zkrátka, vše, co člověk potřeboval k přežití, to vše pro mne bylo bezvýznamné a nepotřebné.

Takže… je v podstatě vše v pořádku. Nic nového. Uvědomovala jsem si, proč jsem tady. Tady, na tak odporném místě. Že jsem neměla jinou možnost; až sem mě zahnali. Nikdy bych se nesnížila k tomu, abych platila za takovéto místo, ale nyní jsem k tomu byla nucena. Měla jsem na ně zlost. To, že už skoro měsíc mě ženou po státech, stále mi lezou za zadkem, mě utvrzovalo v tom, že to asi jen tak nevzdají. Nenechají mě jít.

V hlavě jsem pocítila trýznivou bolest, která mě pronásledovala od doby mého zběsilého cestování. Každý den jsem byla jinde. Pokaždé jsem poznala, že mě zase našli, a klidila se pryč, dřív než si pro mě osobně zajdou. Ukrývala jsem se ve velkých městech a mísila mezi davy lidé, skandovala a protestovala, i když jsem nevěděla proti čemu vlastně, jen abych zapadla a oni mne přehlédli. Viděla jsem spoustu honiček, kde slečny utíkaly před nechtěným. V očích se jim vždy zračil strach a jejich kontrolka „stav nouze“ jim zuřivě blikala. Tam moje neblikala; byla bezpečně zhasnutá. Nebyla jsem v nouzi, nepotřebovala jsem ničí pomoc. Byla jsem v bezpečí, nic mi nehrozilo. Prostě jsem jen nechtěla znovu čelit jejich domlouvání a varování. Pokaždé to bylo stejné. Říkali, že je jim to jedno, ale stejně mě pořád hledali. Říkali, že je to má vůle, ale stejně se mi pokoušeli rozkazovat. Snažili se mi namluvit, že mi dávají prostor a čas, ale stejně naléhali. A já odmítala. Odmítala jsem ze všech sil, ale pořád mi nedali pokoj.

Několikrát jsem vydechla. Byla jsem to zvyklá. Byla jsem zvyklá být… mrtvá. Ale každé ráno, které jsem se probudila, mne tohle zjištění děsilo. Je to sice teprve měsíc, ale připadá mi to jako věčnost.

Musím jít. Nemůžu tu dál setrvávat. Dokazovala to momentální situace. Našli mě. Byla jsem si skoro jistá, že tu jeden z nich byl, když jsem spala. Musím pryč. Ihned. Začala jsem urychleně sbírat své oblečení a pár věcí, co jsem nosila s sebou, a naházela vše do cestovní tašky. U dveří s rukou na klice, jsem zaváhala. Bála jsem se, že jakmile otevřu, už tam budou stát. Že třeba jen čekali, až se vyspím. Prudce jsem otočila hlavou směrem k oknu. Byly to tři patra a já bych je dokázala slézt. Ale co když je to zbytečné? Ano, vlastně je to zcela úplně zbytečné. Pokud už mě jednou tady našli, nebude jim dělat problém najít mě o kousek dál, než původně čekali. Se zatajeným dechem jsem prudce otevřela dveře. Nic. Ostražitě jsem vykročila z pokoje a rozhlédla se po chodbě. Nikdo. S úlevou jsem si oddychla. Už jsem nečekala ani minutu. Rozběhla jsem se hysterickou rychlostí, při které se vám pletou všechny věci pod nohy, pryč z této díry.

Počasí odpovídalo mé náladě. Pršelo, a to už nějakou chvíli. V dálce se ozvalo slabé hřmění. Byla tma. Pouliční lampy blikaly po obvodech chodníků a silnic. Vlastně jsem si předtím ani nevšimla, kolik je hodin. Muselo být tak kolem půl třetí, ale mě to bylo jedno. Na jediné, co jsem teď myslela, bylo odtud zmizet. Vydala jsem se po nejbližším chodníku, který vedl přes park. Kapky deště mi stékaly po vlasech a jednotlivé pramínky se mi lepily k hlavě. Hromy mi zněly v uších, ale já je nevnímala. Až na zvuky přírody, bylo ticho. Celý Manhattan ještě spal. Tedy alespoň ta část, kde jsem se momentálně nacházela. Na okraji Central Parku.