Bonnie Bennettová: Myslím, že už šla domů. Dám ti Eleny číslo a její e-mail. Je ujetá na textovky. A klidně jí řekni, že jsem to řekla.
Stefan Salvatore: Díky. Jsi v pořádku?
Bonnie Bennettová: Co se ti stalo? To bylo neslušné. Promiň, omluvte mě.
Caroline Forbesová: Jo, občas takhle vyletí. To má ve zvyku.
Elena Gilbertová: Jer?
Jenna Sommersová: Ne, to jsem já, hlídka.
Elena Gilbertová: Co to děláš?
Jenna Sommersová: Stala se ze mě má nejhorší noční můra. Osoba s autoritou, která porušuje soukromí patnáctiletého. Bingo. Vidím, že se všechno schovává pořád na ta samá místa.
Elena Gilbertová: Co tě k tomu přivedlo?
Jenna Sommersová: Tvůj pořádně nepříjemný učitel dějepisu mě včera pěkně zostudil.
Elena Gilbertová: Použil Tannerovu metodu. Zažila jsem.
Jenna Sommersová: „Objevte nemožné, slečno Sommersová.“ Jasně. Dík. Jako kdybych nevěděla, že to kazím.
Elena Gilbertová: Nic nekazíš, teto Jenno.
Jenna Sommersová: Ale ano, kazím. Víš proč? Protože nejsem ona. V jejím podání vypadalo všechno tak jednoduše. Však víš, střední, svatba, mít vás. Já to nedokážu. Řeknu nebo udělám něco špatně a on na tom pak bude ještě hůř, mou vinou. Je to nemožné.
Elena Gilbertová: To z tebe mluví strach. Máš jen strach, to je všechno. Všichni máme. Musím jít něco udělat. Budeš v pořádku?
Caroline Forbesová: Uf… Uf…
Damon Salvatore: Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.
Caroline Forbesová: Ne, to je v pořádku. Doufala jsem, že tě zase uvidím.
Damon Salvatore: Já vím.
Caroline Forbesová: Nafoukaný?
Damon Salvatore: A pořádně.
Elena Gilbertová: Ahoj.
Stefan Salvatore: Chceš jít dál?
Elena Gilbertová: Kometa je vlastně tudy. Promiň za to vtrhnutí. Obzvlášť po tom dřívějšku.
Stefan Salvatore: Ne, ne. Jsem rád, žes přišla. Nelíbilo se mi, jak jsme to nechali.
Elena Gilbertová: Víš, měla jsem na dnešek v plánu to, co obvykle, psaní deníku. Dělám to od té doby, co mi máma dala v deseti můj první. Tam se ze všeho vypíšu, ze všeho, co cítím. Všechno to jde do té malé knížečky, kterou schovávám na druhé poličce za vážně ošklivou keramickou soškou mořské víly. Ale pak mi došlo, že bych jen psala všechno, co bych měla říct tobě.
Stefan Salvatore: Co bys psala?
Elena Gilbertová: Napsala bych… „Milý deníčku, dnes jsem přesvědčila sama sebe, že je v pořádku se vzdát, neriskovat, držet se statusu quo, žádné drama, protože na něj není vhodná doba, ale mé důvody nejsou důvody, jsou to výmluvy. Jen se schovávám před pravdou. A pravdou je, že… se bojím, Stefane. Bojím se, že pokud si dovolím být byť jen na chvíli šťastná, tak… se mi celý svět sesype. A já… nevím, jestli bych to zvládla.“
Stefan Salvatore: Chceš vědět, co bych psal já? „Potkal jsem dívku, promluvili jsme si a bylo to impozantní. Potom ale vyšlo slunce a do všeho vtrhla realita.“ Tohle je realita, přímo tady.